Blog Michaely Moricové: Když se koně potkají s politikou

Blog Michaely Moricové

Dříve jsem si moc neuvědomovala, kolik toho mají dostihy a politika společného. Dnes vidím víc než jednu paralelu. V obou světech se pohybuji už nějakou dobu a letos navíc kandiduji do sněmovny za Piráty. A nejsem jediná, kdo má v srdci dostihy i liberální hodnoty.

Rozhodla jsem se proto vyzpovídat dva další lidi, kteří milují koně stejně jako já – a také kandidují: Terezu Nislerovou v Praze a Jana Červenku ve Středočeském kraji. Sama jsem letos dvojkou na kandidátce Pirátů v Moravskoslezském kraji.

Oběma dotazovaným jsem položila šest otázek – a začínám s Terezou Nislerovou, která kandiduje za Piráty v Praze s číslem 5 a má zkušenosti z dostihového prostředí z Anglie. Třetí rozhovor pak se mnou provede Ondra Blahník.

Cílem těchto rozhovorů je mluvit o koních, dostizích a také o tom, proč by v tomto prostředí měl zaznívat i hlas lidí, kteří věří v otevřenost, svobodu a respekt. A třeba to i někoho inspiruje dívat se na volby trochu jinýma očima.

 

Tereza Nislerová

Co tě ke koním a dostihům přivedlo? Jaká je tvoje cesta k tomuto sportu?

Můj táta měl kamaráda, který vlastnil malý statek s koňmi u Berouna. Už od školky jsem tam s tátou trávila nedělní odpoledne. Starší holky mě tehdy začaly učit zacházet s koňmi i jezdit – bez jízdárny, rovnou po loukách a lesích směrem na Srbsko, Karlštejn nebo Svatý Jan pod Skalou. Vyrůstala jsem tam v partě dětí, sami jsme jezdili na koních po okolí, starali se - vozili hnůj a tahali balíky sena, ale také brodili Berounku a pořádali dostihy na okolních loukách. Dokonce jsme jeli i místní „Velkou pardubickou”, mám to doma někde na videokazetě :).

Na střední škole se mi naskytla příležitost odjet na léto pracovat jako au-pair do Anglie. Toužila jsem po dobrodružství a chtěla se naučit dobře anglicky. Au-pair byla ideální cesta jak to zvládnout a ještě si něco vydělat. Měla jsem štěstí - hned první rodina, která mě přes agenturu oslovila byl “rozvedený otec se dvěma dětmi”, bylo mi sedmnáct, mamka se o mě bála, ale vyklubal se z něj šlechtic a trenér dostihových koní Hughie Morrison.

Jeho dům byl hned vedle jeho dostihových stájí a protože děti nebyly doma každý týden, velmi rychle jsem požádala o to, jestli mohu vypomáhat s koňmi. Vyzkoušeli si mě a začala jsem jezdit jeho koně v tréninku a jako doprovod jejich týmu jsem se dostala na mnoho dostihových závodišť po celé Anglii. Nakonec jsem tam takto na léto jezdila celkem šest let. Brali si mě s sebou na výpomoc s dětmi i na jejich ostrov do Skotska. Pro mě to byla skvělá zkušenost, jak dostihová, tak jazyková a samozřejmě kulturně-společenská.

Hughie Morrison ve své době trénoval i koně britské královny Alžběty II.

Dostihový svět má svá specifika, včetně atmosféry. Jakou podle tebe měly ty ve Velké Británii?

Fascinovalo mě, že se v Británii dostihy běhají každý den – i na menších závodištích napříč zemí. Jsou běžnou součástí života, většina lidí o nich něco ví a ráda o nich mluví.

Na venkově bylo naprosto normální mít koně, nebo alespoň někam docházet jezdit. Menší dostihy působily komunitně, naopak ty velké, třeba v Ascotu, mě zaujaly důležitostí, jakou jim lidé přikládají, i elegancí, s jakou se jich účastní.

Měla jsi ve stájích Hughieho Morrisona nějakého svého oblíbence? (pozn. MM: V posledních letech sbíral úspěchy hlavně díky překážkáři Not So Sleepy).

Jezdila jsem asi dvacítku jeho koní a nejvíc mi v paměti utkvěl jeden jménem Pessimistic Dick. Byl na dostihového koně mimořádně klidný a spolehlivý – často jsem ho měla v tréninku.

Pak byl ještě Fletcher, ten byl pod sedlem naprostý andílek, ale při sedlání a nasedání bylo nutné dávat pozor, protože se uměl ohnat nebo i zakousnout.

Do sněmovny kandiduješ za Piráty. Jaká byla tvoje cesta k nám?

V dospívání jsem si uvědomila, že koně zůstanou mým koníčkem, ne profesí. Po studiu VŠ jsem pak pět let pracovala pro Evropskou komisi – protože věřím ve smysluplnost evropské spolupráce.

Po návratu do Česka jsem chtěla být víc veřejně aktivní, angažovat se pro lepší život v naší zemi. Hledala jsem stranu, která je liberální, otevřená, moderní a má ambici zlepšovat Česko – a právě Piráti mě přesvědčili: svojí integritou, odborností i přístupem.

Co tě v rámci politiky nejvíce zajímá? Jaká jsou tvá témata, kterým se věnuješ a chceš dále věnovat?

Nejvíc mě zajímá postavení Česka v EU, a to hlavně z pohledu konkurenceschopnosti a prosperity. Máme s Piráty a odborníky plán, jak modernizovat náš stát. Vláda má pracovat pro vás, ne pro kmotry. Další mé velké téma je zlepšení našeho školství. Mám doma tři malé školáky a vidím každý den, co by se mohlo ve vzdělávání změnit. Kvalita života u nás do budoucna závisí na tom, jak dobře připravíme děti na rychle se měnící svět.

Ráda bych přispěla k tomu, aby naše země prosperovala a lidem se dobře a spokojeně žilo.

Dobře, díky, a nakonec… Myslíš, že se tvé zkušenosti s koňmi dají přenést do politiky?

Určitě. Když je člověk v sedle, musí mít jasnou představu a vizi, kam chce dojet. Jinak ho kůň klidně odnese zpět do stáje, nebo začne žrát a zůstane stát na místě. 🙂

V ježdění je důležitá kombinace síly, jemnosti a vytrvalosti – a totéž platí i pro politiku. Když člověk ví, co dělá, má cíl a umí být důsledný i vnímavý zároveň, tak nakonec dojede, kam potřebuje.

 

Tereza Nislerová u Hughieho Morrisona

 

Jan Červenka

Co vás ke koním a dostihům přivedlo? Jaká je vaše cesta k tomuto sportu?

U mě už je to docela známý příběh. Naše rodina neměla s dostihy nebo koňmi nic společného, pominu-li, že se mi od malička jako zvířata moc líbili. Ve věku asi 6 let se rodiče rozvedli, matce připadl byt v Praze a otci chata v Posázaví. Najednou jsme neměli kde trávit víkendy a kdosi mamince poradil zkusit koníčky v Chuchli.

Atmosféra staré Chuchle mě úplně polapila, běhal jsem po areálu, sázel za dvě koruny na koníky, fandil a obdivoval barvy koní i lidí. Matka seděla na lavičce, četla a luštila, oba jsme byli velice spokojení. Krom krátkého výpadku v období dospívání jsem Chuchli a dostihy už neopustil. Časem jsem začal přispívat do tisku, byl jsem dostihovým zpravodajem deníku Telegraf, a jakmile jsem začal trochu vydělávat, snil jsem o vlastním dostihovém koni.

Podle čeho si vybíráte své koně jako majitel? Co pro vás znamená „dobrý kůň“ – a nejen na dráze?

No, tady trochu narážím na hranici svých možností. Já si samozřejmě dovedu vybrat koně předpokládané světové třídy, jen pak si v době jeho dražby připadám jako babička z povídky Ivana Mládka, která si nakonec úžasný luxusní Mercedes nekoupila, protože neměla peníze. Doba, kdy se dalo uspět s přeléčenými koňmi v našich překážkových dostizích je pryč a dnes lze velmi těžko uspět v konkurenci velkých stájí, které pravidelně kupují koně kvalitních rodokmenů nebo již vyzkoušené v prodejních dostizích.

Proto se musím umět radovat z každého malého úspěchu a jsem aktuálně šťastný, že kůň zakoupený za necelých sto tisíc korun mi v poslední době vyhrál už tři dostihy. Samozřejmě ekonomické úvahy v tomto sportu nemají místo, u všech je to o nadšení a čekání na radost. A pro mě je kůň také nejlepší kamarád, proto se při každém startu i strachuju, aby vše dobře dopadlo a vrátil se v pořádku domů. Ale kritikům musíme stále zdůrazňovat, kdyby dostihy neexistovaly, ta krásná zvířata by se vůbec nenarodila.

Dostihový svět má svá specifika. Jak by podle vás měla vypadat moderní podpora dostihového sportu ze strany státu nebo krajů?

Veřejná správa by měla mít zájem na zachování chovu koní, z našeho pohledu tedy zejména anglického plnokrevníka, na našem území. Chov přináší nejen pracovní příležitosti, ale je i pokračováním letitých tradic. Stát by měl sám vyvíjet činnost k jejich zachování a nenechat se těžce přesvědčovat iniciativami organizovanými soukromými nadšenci. Je opravdovou ostudou státu, že veřejná privatizace napajedelského hřebčína do soukromého sektoru končí po čtvrtstoletí snahou zbohatnout na zastavění jeho rozsáhlých pastvin.

Jaký paradox v porovnání s Irskem nebo Velkou Británií, kde je dostihový průmysl nejen velmi silnou ekonomickou veličinou živící desítky tisíc pracovníků ale i zájmem nejbohatších světových hráčů. Pokud stát dotačně podporuje soukromou sféru miliardami, určitě by mělo zbýt pár desítek milionů na podporu nejvýznamnějších dostihových chovatelských zkoušek. Zvýšilo by to i už tak neuvěřitelně úspěšné jméno českých dostihů ve vyspělé Evropě.

Do sněmovny kandidujete za Piráty. Jak se stane, že se člen strany Mourek octne na kandidátce Pirátů ve Středočeském kraji?

V podstatě jsem vyslyšel přání svého dlouholetého kolegy a kamaráda, spolužáka z pražského Gymnázia Jana Nerudy, Martina Karima, který je trojkou středočeské pirátské kandidátky. Měl zájem mít na ní i zástupce jiné liberální strany. Mourek je malá strana mířící svým zaměřením spíše na komunální úroveň. Loňský výsledek pokusu o celostátní volby do Evropského parlamentu nám ukázal, že tato cesta pro nás příliš není.

Získali jsme ale cenné zkušenosti a rozhodně pokračujeme s naším cílem prosadit se slušným jednáním i programem zaměřeným především na řešení neutěšené dopravní situace v hlavním městě a korigování vzrůstající zástavby bez odpovídajícího rozvoje souvisejících služeb. Piráti nám jsou blízcí, nestojí za nimi žádný výrazný skandál a snaží se věci řešit slušně s myšlenkou pomoci občanům. Bohužel v naší současné politice je to ojedinělý jev. Martina a jeho prostřednictvím i Ivana Bartoše znám jako velmi schopné a vzdělané odborníky, kteří investují politice spoustu svého času bez očekávání, co jim to přinese.

Proto jsem i s podporou vedení Mourka nabídku přijal a stal se tak jediným Mourkem kandidujícím v letošních parlamentních volbách.

Co vás v rámci politiky nejvíce zajímá? Jaká jsou vaše témata, kterým se věnujete a chcete dále věnovat?

I já osobně jsem komunálním politikem v pražské Vinoři, kde po dvouleté přestávce působím již pátým rokem jako radní městské části. Na této úrovni není dle mého názoru vůbec důležitá politická příslušnost, ale vůle řešit otázky běžného života občanů, snaha zlepšit prostředí, ve kterém v dnešní uspěchané době žijeme. Na každé procházce se psem mám s sebou tašku na odhozené plechovky a plastové lahve, zapojil jsem se do činnosti k obnově vinořské části kapliček Svatováclavské poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi, kterých u nás máme zachovalých 5 ze šesti.

Jsem profesí advokát s třicetiletou praxí, tak jsou mi samozřejmě blízké otázky spravedlnosti a soudnictví, což je oblast hojně diskutovaná. Přijde mi třeba velmi nešťastné, když soudci žalují stát kvůli výši svých platů, když politici si platy stále zvyšují a ještě to zdůvodňují tak, že sice nechtějí, ale musí. Dnešní doba vnímá angažovanost v politice jako byznys, nikoli jako službu občanům. A peníze jsou pro spoustu politiků na prvním místě. To je špatně.

Dobře, a nakonec… Máte už teď nějaký tip na Velkou pardubickou? Kdo myslíte, že v říjnu bude slavit?

Nebudu se určitě mýlit, že slavit bude nejspíše někdo z loňských společných vítězů nebo vracející se Chelmsford. Určitě se ale na druhou říjnovou neděli moc těším a doufám, že v rámci mítinku bubu moc fandit i svým dostihovým barvám.

 

Jan Červenka se Sunsetem

 

Michaela Moricová

Co tě ke koním a dostihům přivedlo? Jaká je tvoje cesta k tomuto sportu?

Byl rok 2006, když Velkou pardubickou vyhrál Decent Fellow. Už předtím jsem znala Registanu a Maskula, ale tehdy mě zaujal komentář Marka Svačiny a v rámcovém dostihu klisna Sixteen. Řekla jsem si, že příští rok Velkou vyhraje – a opravdu vyhrála. Byl to první impuls, že by mi tohle prostředí mohlo být blízké.

Pár let jsem sledovala dostihy jen v televizi, ale když jsme v roce 2009 doma získali internet, už mě nic nezastavilo. Na stránkách Jockey Clubu jsem trávila celé hodiny a založila jsem facebookovou stránku Dostihy, láska na celý život. Nejprve to byly spíš jen mé příspěvky, ale když se na stránku dostal Tomáš Janda, pozval další lidi. Z původního osobního blogu se stalo místo, kde si fanoušci dostihů sdílejí fotky, poznatky i názory – prostě online prostor pro všechny, kteří dostihy milují stejně jako já.

Proč ses v minulosti zaměřila spíše na ty zahraniční místo českých?

Rozhodly o tom poměry na webu Galopp Reporter, kde jsem v den svých 18. narozenin nastoupila jako redaktorka. Většina týmu psala o českých dostizích, na mě zbyly slovenské a italské. K nim jsem si postupně přidala i Dubaj a další světové destinace.

Mám povahu, že mě začne bavit všechno, čemu porozumím, takže jsem si našla cestu i k britským překážkách nebo japonským rovinám. Zahraniční dostihy mě nadchly, protože se jich koná nepřeberné množství, zatímco u nás je sezóna omezená na několik měsíců.

Jsem i spisovatel a psaní je moje vášeň, takže po konci působení v GP jsem dostala nabídku od společnosti z Kostariky, pro kterou jsem víc než rok v angličtině psala rozbory dostihů v USA, Japonsku i Evropě. Poté jsem už zakázky získávala jen ojediněle a musela jsem se profesně posunout jinam. Dnes píšu rozbory pro Pardubice a tipuji v Tipařské hitparádě. Paradoxně teď sleduji české dostihy víc než ty zahraniční – na ty už mi chybí energie.

Do sněmovny kandiduješ za Piráty. Jaká byla tvoje cesta k nim?

Po více než roce psaní pro kostarickou společnost jsem cítila, že se stále opakuji a potřebuji změnu. V té době Pirátská strana hledala člověka do fundraisingu. Piráty moje rodina volí už roky, Ivana Bartoše jsem považovala za člověka blízkého mým názorům a hodnotám, a tak jsem se přihlásila.

Vzali mě. Postupně jsem se seznámila s fungováním strany, stala se registrovaným příznivcem, po roce členkou a dnes vedu fundraisingový tým, jsem ve vedení Moravskoslezského kraje a druhá na kandidátce do sněmovny v MSK. Piráti mi byli vždy blízcí a po osobní zkušenosti vím, že jsem se rozhodla správně – našla jsem tu své místo.

Dostihový sport má svá specifika. Plánuješ se mu věnovat také ve sněmovně, ať už v rámci návrhů zákonů nebo stále jako koníčku?

Jako koníčku určitě. Díky častějším pobytům v Praze se navíc dostanu častěji do Chuchle nebo Pardubic. Ve sněmovně uvidím, jaká bude moje agenda – nechci předbíhat, ale jsem otevřená tomu, kde budu užitečná.

Jedno ale vím jistě: vždy se postavím na stranu dostihového sportu. Budu se snažit politikům vysvětlovat, proč jsou dostihy přínosné nejen ekonomicky, ale i pro životy koní. Bez dostihů není důvod chovat anglického plnokrevníka, což si spousta lidí neuvědomuje. Dostihy jsou láska na celý život – a podle toho se chci jako politička chovat.

Co tě v rámci politiky nejvíce zajímá? Jaká jsou tvá témata, kterým se věnuješ a chceš dále věnovat?

Jsem otevřená různým oblastem – kde budu potřeba, tam se rychle zorientuji. Přirozeně ale tíhnu k tématům, jako je sociální spravedlnost, rovnost žen a mužů v odměňování, prosazování manželství pro všechny (protože sama jsem součástí LGBT+) a zlepšení podmínek pro rodičovství u obou partnerů.

Velmi důležité je pro mě také bydlení a snižování životních nákladů – což jsou i priority Pirátů pro volby 2025. Proto za ně kandiduji.

A nakonec… Myslíš, že se tvé zkušenosti s koňmi/dostihy dají přenést do politiky?

Stoprocentně. Každý kůň je jiný a funguje na něj něco jiného – síla většinou ne, spíš snaha porozumět. Stejné je to u lidí: házet je do jednoho pytle nebo je z něčeho vinit nikam nevede. Je lepší se snažit pochopit, spojit síly a dosáhnout cíle.

Dostihy mě také naučily jít do všeho s optimismem, ale nehroutit se, když to nevyjde. V politice i na dráze se střídají úspěchy a prohry. Důležité je se z neúspěchů poučit, odrazit se od nich a jít dál. Jednou je člověk nahoře, jednou dole – a platí to pro dostihy i pro politiku.

A ještě jedna věc: v dostizích je běžné, že když se vám daří, lidé vám fandí. Ale jakmile se přestane dařit, část z nich se odvrátí, odepíše vás a začne spekulovat, co se u vás děje. I to je lekce, kterou si z dostihů odnáším – a která mě na politiku připravila lépe, než bych si kdy dokázala představit.

 

Michaela Moricová s Aztekem