Cheltenhamské téma jako inspirace pro Pardubice

Blog Jaroslava Fabrise

Od konce Cheltenhamského Festivalu, tedy nejprestižnějšího překážkového mítinku světa, už uplynuly dva týdny. Nebudu se tedy vracet k výsledkům jednotlivých dostihů, ale nabídnu pohled na jedno téma, které v průběhu festivalu rezonovalo, a které může být i pro české dostihy inspirací. Čtyřdenní program festivalu, který čítá celkem 28 dostihů, totiž nabízí možnost startu pro kompletní překážkovou špičku. V souvislosti s menežováním některých koní ale vyvstala otázka, jestli takto bohatá nabídka dostihů není spíše kontraproduktivní. Namísto toho, aby se v cheltenhamských vrcholech utkávali nejlepší s nejlepšími, totiž někteří elitní koně míří do jiných dostihů, v nichž byla konkurence přeci jen slabší.

Příkladem, na kterém lze toto téma nejlépe demonstrovat, jsou klisny Lossiemouth a Golden Ace. U obou totiž bylo dlouho zvažováno, zda zamíří do Champion Hurdle nebo do Mares‘ Hurdle. Papírově lepší z této dvojice Lossiemouth nakonec zamířila mezi klisny, což byl pro realizační tým Golden Ace jeden z impulsů, proč zkusit štěstí v Champion Hudrle. Úvaha trenéra a majitele byla totiž taková, že pravděpodobně nevyhrajeme ani jeden z těchto dostihů, protože Lossiemouth nejspíš neporazíme, tak proč to nezkusit v samotném vrcholu úvodního dne festivalu.

Realita nakonec byla jiná. Champion Hurdle přinesly dramatický průběh, který byl přirovnáván ke starším ročníkům Grand National, a senzační vítězství slavila právě Golden Ace. Mares‘ Hurdle naopak žádné překvapení nepřinesly, když Losseiemout s přehledem splnila roli favoritky, přičemž i podle hodnocení Racing Postu podala lepší výkon než Golden Ace. To ovšem nic nemění na tom, že na listině vítězů největšího dostihu přes proutěné překážky je zapsána právě Golden Ace.

Golden Ace po vítězství v Champion Hurdle, foto: Jaroslav Fabris

Lze tedy říct, že při odvážnějším menežování možná mohla Losseiemout dosáhnout na výraznější úspěch. Jejímu realizačnímu týmu lze každopádně jen těžko něco vyčítat. Jednak totiž Champion Hurdle nabídly množství nepředvídatelných zvratů, a jednak trenér Willie Mullins ani majitel Rich Ricci nejsou nijak zodpovědní za vytváření co nejkvalitnějších startovních polí. Z jejich pohledu je volba snazší cesty zcela pochopitelná.

Nad zmíněnou situací se musí zamyslet především pořadatel. V jednom z blogů na Racing Postu byla zmíněna varianta, že by bylo na místě ponížit status Mares‘ Hurdle na Gr.2 s tím, že Gr.1 vítězky by byly výrazně penalizovány. To by pomohlo k tomu, aby se nejlepší klisny měřily s absolutní špičkou. V této souvislosti byla vzpomínána i šestinásobná vítězka Mares‘ Hurdle Quevega, která pravidelně dávala přednost startu mezi klisnami před měřením s nejlepšími vytrvalými proutěnkáři ve Stayers‘ Hurdle.

Téma co nejkvalitnější konkurence ve vrcholech festivalu se řešilo na různých fórech, přičemž zazníval například i radikální názor, aby se Cheltenhamský Festival vrátil k třídennímu formátu. Realizace takového nápadu není na pořadu dne, protože pořadatel by tím přišel o část příjmů ze vstupného. Klesající návštěvnost festivalu se sice nepodařilo zastavit a středeční návštěva 41.949 diváků byla dokonce nejnižší v tomto století, ale i takový počet diváků znamená příjem ze vstupného kolem 4 miliónů liber.

To ovšem neznamená, že by se cheltenhamský pořadatel nesnažil o vytvoření atraktivnějšího programu. Právě z tohoto důvodu koneckonců doznal letošní festival několika změn. Ubyla totiž jedna Gr.1 steeplechase pro nováčky, místo níž byl pro nováčky vypsán handicap se statusem Gr.2. Propozice dalších dvou dostihů pak byly změněny z cen na handicapy, a to včetně jediné festivalové cross country. Handicapy tak letos tvořili 12 z 28 festivalových dostihů, tedy zhruba 43 %. Samotní účastníci dostihů jsou si dobře vědomi, že divácký zájem je pro ně klíčový, takže tyto změny vesměs kvitovali. Citováni byli například nejúspěšnější žokej historie festivalu Ruby Walsh nebo čtrnáctinásobný šampión anglických trenérů Paul Nicholls.

Za českou obdobu Cheltenhamského Festivalu můžeme považovat mítink Velké pardubické. Pro rámcové dostihy Velké pardubické přitom nastíněné téma dle mého platí ještě výrazněji, než pro cheltenhamské vrcholy. Vždyť v posledních letech jsme pravidelně svědky situace, kdy startovní pole Ceny Vltavy nebo Ceny Labe jednak nejsou nijak početná, a jednak do nich s papírovými šancemi na vítězství nastupují zhruba dva až tři koně.

Co tedy s tím? Navýšení dotací zmíněných dostihů od pardubického pořadatele je bezesporu vítaným krokem, ale nejsem si jistý, jestli je i řešením zmíněného problému. Je si totiž třeba uvědomit, že mítink Velké pardubické čítá devět překážkových dostihů nejvyšších kategorií. Pokud chceme, aby ve Velké pardubické startovat zhruba 20 koní a v ostatních jedničkách zhruba 10 koní, celkem to dělá rovnou stovku startujících. To je ale bezmála třetina z celkového počtu všech koní, kteří u nás za celou sezónu vyběhnou na překážkách. Konkrétně loni u nás na překážkách vyběhlo 315 koní. I dle Gaussovy křivky je přitom nepravděpodobné, že by třetina překážkové populace měla jedničkovou výkonost.

Z mého pohledu by tedy na stole měla být otázka, zda propozice korespondují se současným stavem překážkových koní. Vždyť ještě v roce 2014 na překážkách startovalo 522 koní, takže během deseti let nastal pokles o zhruba 40 %. Mám za to, že takové číslo by mělo být propozicemi reflektováno. Zároveň by případným změnám měla předcházet širší diskuse, do níž patří i slovo „tradice“. Vůbec nezpochybňuji, že tradice patří mezi relevantní argumenty, nicméně ani na ní nelze lpět za každých okolností. Koneckonců i Velká pardubická vznikla jako handicap.

A jak by tedy úprava pardubických propozic mohla vypadat? Osobně mě napadají tři kroky, které by mohly vést ke zvýšení atraktivity rámcového programu Velké pardubické. Zaprvé Cenu Vltavy a Cenu Labe sloučit do jednoho dostihu na distanci zhruba 4800 metrů. V takovém dostihu by se pak koncentrovali nejlepší krosaři, pro které je Velká pardubická příliš dlouhá, případně do ní ještě nedospěli. Věřím, že takový dostih by byl skutečnou ozdobou rámcového programu, který je pro mnohé aktuálně především čekáním na Velkou.  

Zadruhé Cenu Laty Brandisové posunout na zářijový termín. Pro klisny jsou totiž během pardubické sezóny vypsány tři dostihy, která by se bez problémů stihly odběhnout tak, aby nejprestižnější z nich přišel na řadu už v září. Nejlepší klisny by pak na mítinku Velké pardubické mohly měřit síly se špičkou silnějšího pohlaví, což mělo pozitivní vliv na kvalitu inkriminovaných dostihů. Koneckonců v Ceně Registany, která je trialem pro Cenu Laty Brandisové, loni zvítězila Ztracenka, která v říjnu zamířila do Ceny Labe. Dámský trial tak zřejmě nabídl kvalitnější startovní pole než následný vrchol.

Zatřetí Cenu ČASCH neuzavírat pouze pro čtyřleté koně, ale udělat z ní dostih pro nováčky. Omezení startu by tedy spočívalo v tom, že v ní mohou startovat pouze koně, kteří před 1. lednem daného roku nestartovali v cross country. Pokud by převážil argument, že by v takovém případě měli výraznou výhodu například koně s bohatými zkušenostmi z těžkých italských steeplechase, dovedu si představit i omezení pro koně se zkušenostmi z klasických steeplechase. Jednalo by se tak o vrchol sezóny pro koně, kteří začínají s těžkými skoky. Mezi ně by samozřejmě spadali i všichni čtyřletí, protože dříve ani s těžkými skoky začít nemohou, ale konkurence by pravděpodobně byla širší než loni, kdy síly změřila pouhá trojice koní.

Pokud by byly výše nastíněné nápady realizovány, ze dne Velké pardubické by ubyla dvojice dostihů. Ty by se ale po cheltenhamském vzoru daly nahradit handicapy, přičemž součástí jejich propozic by měly být štědré bonusy, aby tvořily atraktivní vrcholy sezóny pro koně se slabší výkoností. Takové dostihy by měly nabídnout početná a vyrovnaná startovní pole, což je jednak atraktivní pro diváky, zvlášť pak pro ty sázející, a jednak by se i menším stájím otevírala příležitost pro úspěch na nejprestižnějším mítinku sezóny.

Když se totiž obloukem vrátím k Cheltenhamskému Festivalu, tak v nejlépe dotovaných handicapech se na dotacích rozdělilo více, než v některých dostizích kategorie Gr.1. Tři nejlépe dotované handicapy přitom vyhráli koně s ratingy 127 až 139 liber, což jsou rozhodně nadprůměrní koně, ale špička je zhruba o 30 liber výše.