Jiřina Andrésová - ojedinělý fenomén, nebo první z mnoha?

Analýza Martina Jakoubka

Poslední dostihový víkend sezony přinesl rozuzlení souboje o titul šampióna rovinových jezdců. Poprvé v historii českého a československého turfu se jím stala žena. Jsem za to rád z mnoha důvodů – jedním z nich je i ten, že její vítězství přineslo směrem k veřejnosti snadno komunikovatelný, srozumitelný a poutavý příběh, který má potenciál oslovit široké publikum možná nejen sportovního publika. Právě nedostatek takovýchto velkých témat a příběhů se často objevuje jako jeden z argumentů, proč je dostihový sport na okraji zájmu většinového publika. Nakolik je to opravdu nedostatek témat a nakolik spíš neschopnost tato témata sdílet a oslovovat nedostihovou veřejnost, by stálo za diskuzi, ale o tom tento článek není. Že úspěch Jiřiny Andrésové skutečně nezůstal bez odezvy ukazuje několik článků a rozhovorů, které se jí v minulých dnech a týdnech věnovaly. Ze článků a ohlasů v diskuzích kromě jiného zaznívalo, že konečně přišla doba, kdy se jezdkyně začínají na rovinách více prosazovat a jednoho dne roviny snad i ovládnou. Toto tvrzení mě zaujalo a začal jsem pátrat ve statistikách a analyzovat je s cílem odpovědět si, jestli je Jiřina Andrésová ojedinělý fenomén, nebo spíš první z řady jezdkyň – šampiónek.

Ze statistických přehledů jednoznačně vyplývá, že pozice žen mezi rovinovými jezdci se v posledních letech upevňuje. Od roku 2019 se v první desítce rovinového šampionátu pravidelně umísťuje alespoň čtveřice žen, přičemž na přelomu prvního a druhého desetiletí to často byla žena jediná, případně ani jedna. I v těchto letech se našly jezdkyně, které se dokázaly v šampionátu umístit vysoko (rekord v počtu vítězství v jedné sezoně drží s 29 výhrami už 18 let Iva Miličková), ale byly mnohem větší výjimkou než dnes.

Zmíněné čtyři ženy mezi prvními deseti jezdci jsou v souladu i s celkovým počtem vítězství dosažených ženami. Z 285 výher si jich totiž připsaly 120 – tedy nějakých 42 %. Pro dokreslení této situace je třeba ještě uvést, že v seznamu startujících figuruje 118 jmen jezdců. Žen je mezi nimi přesně 60. Potud se tedy vše zdá být relativně v pořádku a vyvážené: ženy tvořící 51 % startujících získaly 42 % vítězství a obsadily 4 z 10 prvních míst v šampionátu.

První výraznější nepoměr se ukáže, když do statistiky promítneme peníze inkasované na výhrách. Z necelých 23 milionů totiž získaly jezdkyně méně než 6,8 milionu, což je pouze slabých 30 %. Ještě jednostrannější jsou čísla ve statistice startů a výher v dostizích první kategorie. Do nich letos odstartovalo celkem 329 účastníků. Pouze čtvrtina z nich byly ženy. Ty si navíc připsaly vítězství pouze ve 4 z 31 případů, jejich úspěšnost byla tedy cca 11 %. 

Shrnutí situace je tedy takové, že počet jezdkyň je v podstatě vyrovnaný s počtem jezdců. Co do prostého počtu vítězství za muži nijak výrazně nezaostávají. Jakmile ale dojde na obsazování důležitějších a lépe dotovaných dostihů, objevují se v sedle stále daleko častěji muži. Tento fakt je ještě dále umocněn tím, že muži zpravidla obsazují šancovější koně s lepšími vyhlídkami na vítězství. Proto je ženské vítězství v nejvyšších kategoriích stále ještě spíše výjimkou. (Například naše dlouhodobě nejúspěšnější jezdkyně – Martina Havelková a Vendula Korečková mají na českých drahách za celou dosavadní kariéru13, respektive 7 vítězství první kategorie, přičemž celkově mají každá přes cca 180 tuzemských vítězství. Jiřina Andrésová mimochodem na své první vítězství v nejvyšší kategorii dosud čeká.)

Toto zjištění mne přivedlo na myšlenku, jak by se změnil šampionát rovinových jezdců, kdyby se zohledňovala váha jednotlivých vítězství. Vytvořil jsem si jednoduchý model bodování, ve kterém za vítězství první kategorie obdrží jezdec 5 bodů, výhru ve dvojce 4 body a tak dále až k páté kategorii ohodnocené jedním bodem. Výsledky by vypadaly takto:

bodování  I. kat. - 5 bodů, II. kat - 4 - body, III. kat. - 3. body, IV. kat. - 1 bod, V. kat - 1 bod

celkem vítězství:

I. kat. - 28, II. kat. - 21, III. kat. - 63, IV. kat. - 51, V. kat. - 16

z toho ženy:

I. kat. - 3 (10,71%), II. kat. - 7 (33,33%), III. kat. - 38 (60,32%), IV. kat. - 18 (35,29%), V. kat. - 9 (56,25%)

K mému překvapení by i v takto modifikovaném pořadí zvítězila Jiřina Andrésová. Jejím nejbližším konkurentem by však nebyl Milan Zatloukal, ale Petr Foret, jenž v jedničkách triumfoval tuto sezonu hned 8x a pouze 3 vítězství si připsal v dostizích čtvrté a páté kategorie. Svědčí to o opravdu mimořádném výkonu Jiřiny Andrésové, která si připsala úctyhodný počet vítězství ve třetích kategoriích. Rovněž je nutné zdůraznit, jak výbornou sezonu obohacenou o ohromný počet cenných vítězství měl Petr Foret.

Na této tabulce samozřejmě ale není ani tak zajímavé pořadí, které je závislé na subjektivním nastavení parametrů, jako zastoupení výher v kategorii u jednotlivých jezdců. Jednoznačně se ukazuje, že šampionát se vyhrává trpělivým sbíráním výher nižších kategorií (třetích a nižších), kterých Jiřina Andrésová nasbírala 25, Milan Zatloukal 19 a Vendula Korečková 20. Petr Foret, čtvrtý v letošním šampionátu, sice nasbíral výher první a druhé kategorie více než zmíněná trojice dohromady, pro pořadí šampionátu založeného pouze na kvantitě výher je to však irelevantní údaj. To je dobrá zpráva pro ty, které by v budoucnu chtěly napodobit triumf Jiřiny Andrésové. V dostizích nižších kategorií se totiž ženy prosazovaly ve významně vyšší míře (v tabulce sledovaných případech zvítězily ženy přesně v polovině dostihů třetí až páté kategorie – 65 vítězství ze 130). Data z tabulky si tedy lze interpretovat tak, že 4 nejlepší ženy šampionátu dosáhly stejného počtu vítězství jako 8 nejlepších mužů[1] v 73 % dostihů. Ve zbývajících 27 % dostihů vyšších kategorií zvítězily ve stále nezanedbatelných 20 %. Myslím si, že pokud se situace dramaticky neobrátí, tato čísla napovídají, že úspěch Jiřiny Andrésové může některá z jezdkyň velice pravděpodobně zopakovat klidně již příští sezonu.

Přijde tedy doba, kdy budou ženy na rovinách dominovat? Snadná odpověď na tuto otázku asi neexistuje. Jisté je, že podíl jezdkyň se dlouhodobě drží kolem 50 %. Letos je to 51 %, před 10 lety 44 %, před 15 lety 48 %, před 20 lety opět 51 %. Z tohoto podílu potom dokázalo alespoň jedenkrát v sezoně zvítězit letos 37 % žen (pro srovnání alespoň 1 vítězství si připsalo 43 % mužů). Co se týče pouhých počtů, je situace mezi jezdci a jezdkyněmi v podstatě vyrovnaná. Stejně v relativní rovnováze se zdá podíl vítězství jezdkyň – již zmíněných 42 %. Přehled startů a vítězství v tuzemských jedničkách ale ukázal, že v tomto směru jednoznačně dominují jezdci a pro obrat tohoto setrvalého stavu momentálně nic nenasvědčuje. Proč tomu tak je si netroufnu hodnotit. Osobně bych rád viděl, kdyby se ženy objevovaly ve větší míře a s lepšími vyhlídkami i v těch nejprestižnějších dostizích, ale je otázkou, zda je zrovna tato nerovnost palčivým problémem českého turfu. Respektive zda větší vyrovnanost by přitáhla k dostihům větší pozornost veřejnosti a tím pádem i sponzorů, sázejících atd. Osobně si myslím, že asi ano, ale nejspíš by to nebylo významnější množství. Obecně však lze říct, že z výzkumů v jiných sportech vyplývá, že diváci hodnotí osobnosti oblíbených sportovců jako jeden z rozhodujících faktorů pro sledování daného sportu. Kdyby se tedy třeba objevila jezdkyně, která by to (řečeno trochu vulgárním jazykem) chlapům pořádně natírala i v nejprestižnějších dostizích, mohlo by to mezi veřejností zarezonovat a vzbudit pozitivní pozornost.

[1] V tabulce nahrazen žokej Adam Florian Martinem Laubem z důvodu větších celkových zisků, které byly pro tabulku relevantní.