Přišla zima

Blog Terezy Pavlů

Úvodní slovo

Chov koní má své kouzlo, ale i mnoho úskalí a vyžaduje nekonečnou touhu učit se a schopnost přijmout zklamání. Toho druhého je třeba mnohem více. Každý chovatel je jiný. Každý má své názory, své způsoby a přesvědčení.

Někdo nedá dopustit na český chov, někdo tvrdí, že je český chov k ničemu. Někdo je ochoten investovat velké částky do zahraniční krve, někdo naopak pracuje pouze s tím, co má „doma na dvoře.“ Co je správně? Vše. Rozhodující je výkon na dráze a je naprosto běžné, že kůň s původem „poníka na vycházky“ porazí šlechtice s modrou krví. Každý má šanci, a to je důvod proč chovatelé pokračují ve své práci, i když je návratnost mnohdy nulová.

Moc nás není. Jsme už takovou ohroženou skupinou a většina členů už pár dobrých let pobírá důchodové dávky. Přitom není nic úžasnějšího než sledovat úspěchy koně, kterého znáte od jeho prvního nadechnutí a prvních nejistých krůčků.

V tomto blogu bych Vám chtěla přiblížit můj život po boku anglického plnokrevníka.

Přišla zima

Dostihová sezona skončila, na chovnou si ještě dobré dva měsíce počkáme. Přišla část roku, kdy v Česku o dostizích prakticky neslyšíme.

Ve stájích se samozřejmě život nikdy nezastaví. Vždy jsou plné lidí, kteří se o koně starají. V dostihových stájích právě probíhá obsedání nových dostihových nadějí. Co se však děje v hřebčínech? Vlastně je to kromě sezony, kdy se rodí hříbata a připouští se, docela nuda. Zbytek roku jen místujete boxy a doufáte, že na podzim ve stylu „fotka prodává“ udáte nějaké ročky.

V Českém chovu rozhodně chybí něco, co by táhlo. Nejsou tu žádné dražby, a kromě jedné přehlídky a katalogu ročků nemáte šanci předvést svoji práci-respektive odchovance.

Co má motivovat nové majitele v turfu, aby začali i s chovem? Co má motivovat stávající chovatele, aby v chovu pokračovali?

Chybí nám tu celá jedna nebo už snad dvě generace, která by přebrala to, co už je vybudováno nebo začala sama. Přijít do našeho oboru a něco začínat bez zkušeností v určitém věku je velice náročné, a tak nějak to vede k neúspěchu. Přežít v českém turfu není jednoduché a vyžaduje to pár specifických dovedností.

Zaprvé musíte přežít bez jakékoliv finanční podpory. Kdykoliv váš odchovanec vyhraje nebo se někde umístí tak z toho můžete mít tak maximálně radost a z toho prakticky „žijete“ celý rok.

Zadruhé je to pak schopnost házet za hlavu všechny urážky a komentáře na český chov. Když se tady něco půl století ničilo, tak se to velice špatně buduje zpět. A něco jako chovné linie nevytvoříte hned. Ještě k tomu, když to málo, co nám tu zůstalo, zmizelo.

Vlastně jako chovatel koní nebo vůbec držitel koně musíte přijmout celou tu zvláštní realitu sociálních sítí, která nejen našemu oboru dost zatápí.

Pojďme každý z nás místo negativních komentářů vysvětlit lidem z našeho okolí, kteří nejsou s koňským prostředím nebo tím dostihovým obeznámeni, jak to funguje a v čem tkví kouzlo koní, respektive anglického plnokrevníka. Pokud to totiž takhle půjde dál, tak se s ním v Česku můžeme velice brzy rozloučit.

Osobně se setkávám s mnoha radami, že chov nemá cenu a ať ani v Česku nezůstávám. O to více mě mrzí, že takové komentáře přichází od lidí, kteří zde mají velké stáje a aktivní chov.

Přitom si myslím, že zrovna teď je chvíle, kdy bychom se vzdávat neměli a o to více se měli snažit o přísun kvalitní krve a uvítání nových chovatelů. A nemusí to být chovatelé s desíti koňmi. Važme si každého, kdo má i jen myšlenku začít. Pojďme zakládat syndikáty. Sdílené vlastnictví je o něco zábavnější a finančně méně náročné. Samozřejmě to musí být na místech, kde je také odpovídající péče a podmínky. Možnosti jsou sice trochu omezené, ale jsou.

Pokud totiž někdo může pro český turf něco udělat, tak jsme to pouze my. Lidé od koní.

foto Magda Hamříková