Začíná sezóna

Blog Terezy Pavlů

Úvodní slovo

Chov koní má své kouzlo, ale i mnoho úskalí a vyžaduje nekonečnou touhu učit se a schopnost přijmout zklamání. Toho druhého je třeba mnohem více. Každý chovatel je jiný. Každý má své názory, své způsoby a přesvědčení.

Někdo nedá dopustit na český chov, někdo tvrdí, že je český chov k ničemu. Někdo je ochoten investovat velké částky do zahraniční krve, někdo naopak pracuje pouze s tím, co má „doma na dvoře.“ Co je správně? Vše. Rozhodující je výkon na dráze a je naprosto běžné, že kůň s původem „poníka na vycházky“ porazí šlechtice s modrou krví. Každý má šanci, a to je důvod proč chovatelé pokračují ve své práci, i když je návratnost mnohdy nulová.

Moc nás není. Jsme už takovou ohroženou skupinou a většina členů už pár dobrých let pobírá důchodové dávky. Přitom není nic úžasnějšího než sledovat úspěchy koně, kterého znáte od jeho prvního nadechnutí a prvních nejistých krůčků.

V tomto blogu bych Vám chtěla přiblížit můj život po boku anglického plnokrevníka.

HERE WE GO AGAIN!

Jsme v půlce února, a to znamená, že začíná chovná sezona. Ve střední Evropě se objevilo několik nových plemeníků. Někteří se dali očekávat, někteří jsou překvapením. Každopádně by bylo potřeba, aby s každým novým hřebcem přišel i balíček alespoň třiceti chovných klisen, jinak jich brzy bude méně než plemeníků.

Pro nás chovatele přišla nejkrásnější a zároveň nejnáročnější část roku. Vypadá to asi takto. Od února do června jedete bez přestávky na dvě směny-denní a noční. Množství kofeinu měříte podle toho, jak moc vašemu nervovému systému může ublížit a všechny seriály na Netflixu sfouknete během jednoho týdnu hlídání.

Co vlastně všechno v hřebčíně v sezoně děláme? Kromě porodů je důležité hlídání klisen před porodem, dále se připouští, vyšetřuje se, berou se stěry na různé testy, učíme hříbata základním návykům…No je toho docela dost.

Pro hlídání je dobré mít kvalitní kamerový systém (ideálně level Pentagon) jinak se přes noc uchodíte a doma pod dekou je to mnohem příjemnější než být venku za chladné noci. Také méně rušíte koně ve stáji a vyhnete se i klasickému zákonu schválnosti, že v momentě, kdy vyjdete ze stáje začne kobyla rodit.

Nejnáročnější jsou na hlídání prvničky. Často jsou z porodu nervózní a bojí se. Je potřeba parta zkušených lidí, aby kobylce pomohli. Zajímavou zkušeností je, že klisnám vadí méně ženy a pustí je k sobě i k hříběti. Některé kobyly pohlaví nerozlišují a vyhodí z boxu všechno kromě hříběte.

Samotný porod je vlastně sám o sobě magický moment. A je jedno o jaký se jedná živočišný druh. Prostě přichází nový život na svět a mně osobně vždy přišlo úžasné, že k vám může mít šestisetkilové zvíře takovou důvěru a nechá vás nejen být poblíž, ale i pomoci.

Anika (Eagle Top - Astorka), dnes ročka

U nás doma to probíhá tak, že je u porodu vždy moje maminka a děda. Mají za dlouhé roky této práce nasbíráno mnoho zkušeností. Samozřejmě se člověk učí celý život, ještě navíc u koní. Ale když je u porodu mamka s dědou tak vím, že se udělá maximum, a navíc v klidu. Ten klid obdivuji asi nejvíce. Když například vloni rodila moje kobylka, tak dokázala mamka uklidnit sebe, kobylu a hlavně mě. Nehledě na to, že jsem nejočekávanější moment málem zaspala…Jak říkám, člověk se učí celý život.

Ale zpět k tématu. Když přijde hříbátko na svět, následuje krásný okamžik, a to, když se kobylka shledá se svým potomkem. Je to i ten okamžik, kdy se odporoučíte z boxu a jdete vydýchat to šíleně těžké hříbě, které jste právě vytáhli. Ozývá se tlumené řehtání kobylky a občas zaslechnete i nějaké první ržání hříbátka. Je to krásné jak blízko a zároveň daleko ke zvířatům máme.

Po nějaké době, kdy si kobylka odpočine a vstane, se o to samé pokusí i hříbě. Je úsměvné sledovat ty dlouhonohé plnokrevníky, jak se snaží postavit na své ještě slabé nožičky. Některé žene velmi rychle hlad, a tak vyskočí a už jdou hledat mlékárnu. Přijde nám, že holky jsou o něco chytřejší a jak se postaví, jdou se hned napít. Hřebečkům to kolikrát trvá, a i když už drží struk v hubě tak se hned nenapijí. Prostě jsou ti chlapi samý problém…

Shatra (Eagle Top - Sapsiree), dnes dvouletá

Mléko, respektive mlezivo, by mohla být velmi obsáhlá kapitola, ale ve zkratce je to jako živá voda. Hříbě se trochu napije a během chvilky už pobíhá po boxe. Samozřejmě se kvalita liší podle matky. Některé mají místo mléka skoro smetanu a některé bohužel tak kvalitní mléko nemají.

Po pár dnech procházek už může kobylka i s hříbětem do výběhu nachytat co nejvíce jarních paprsků, a hlavně nabrat sílu. Je vtipné sledovat malá hříbátka, když poprvé přijdou na to, jak cválat a vůbec jak používat své dlouhé nohy. Některá na to přijdou hned, některá později a některá na to nepřijdou ani na dostihové dráze.

Jsme rádi, když je vše tak jak má být. Občas bohužel přijdou komplikace a je dobré, že mnoho majitelů to chápe. Koně jsou zvířata, ne stroje a naštěstí mnoho majitelů k nim takto přistupuje. Přeji si, aby jich bylo více a více. A ještě si přeji, aby v rozhodování o budoucnosti anglického plnokrevníka zvítězil zdravý rozum.

V roce 2022 čerstvě narozený hřebeček po Eagle Top z Marnaari