Jaroslav Fabris: Navrhovaná změna úlev mnoho smyslu nedává

Začneme několika tabulkami, protože jak se zpívá v jedné pohádce, statistika nuda je, má však cenné údaje.

Současný systém úlev

Navrhovaný systém úlev

Německý systém úlev

Částí návrhu, kterou považuju za nejvíce chybnou, je neomezená pětikilová úleva pro jezdce žáky v dostizích profesionálů, potažmo takřka neomezená amatérská úleva. Samotné posunutí nejvyšší úlevy na pět kilo považuju za dobrý nápad, ale ta by úspěšným „neprofesionálům“ dlouho zůstávat neměla. To koneckonců dokazují i statistiky dvou v současnosti nejúspěšnějších českých žáků Michala Macha a Martina Laubeho.

Dříve jmenovaný jezdí stále s úlevou 3,5 kila, protože doposud posbíral 25 vítězství a i díky této skutečnosti se těší mezi trenéry velké popularitě. Během října se totiž zúčastnil více jak 90 % dostihů (započítány nejsou dostihové dny, kdy jezdil bez biče) třetí a nižší kategorie, tedy těch, na něž se vztahují jezdecké úlevy. V případě Martina Laubeho se dostaneme na rovněž velice solidních 77,27 %, přičemž ten už celý měsíc jezdil jen s úlevou 1,5 kg, protože se koncem září přehoupl počet jeho vítězství přes třicítku. Za povšimnutí rovněž stojí, že během října nebyl v akci jen v dostizích, jichž se zúčastnilo osm a méně koní. Výše uvedené čísla tedy jednoznačně dokazující, že poté co ukážou začínající jezdci své kvality, dostanou dostatek příležitostí i při současném systému úlev. Spíše bych řekl, že hranice třiceti vítězství je pro první ztrátu úlevy až příliš vysoká.

Co se týká amatérské úlevy, tak ta se v Německu nijak neliší od úlevy profesionálů. To je samozřejmě také způsobeno tím, že v Německu mají amatéři daleko více vlastních amatérských dostihů. V našich podmínkách by podobně jako učedníci být zvýhodněni měli, ale rozhodně ne v navrhované formě.

Dobrou zprávou by nebylo schválení této změny ani pro sázkaře, potažmo pro samotnou sázkovou kancelář. Jejím zájmem jsou logicky co nejvyšší zisky, a vyšších zisků se nejlépe dosáhne tak, když se zvýší obrat (že tuto rovnici vedení společnosti Betino příliš nechápe, je téma na samostatnou úvahu). V dobře srovnaném handicapu by ovšem koně, na nichž sedí pěti kily zvýhodnění Laube nebo Mach byly jen těžko k poražení, a čím je dostih papírově jednoznačnější, tím je pro sázkaře méně zajímavý a pro sázkovku tedy méně výnosný. Jsem toho názoru, že bez nastartování sázkového trhu se české dostihy nikam výrazně pohnout nemůžou. Proto by nemělo docházet k žádným, tedy i zdánlivě sebemenším tahům, které dostihové sázky učiní méně atraktivními.

Dalším bodem návrhu, u kterého se zastavím, je posunutí hranice pro ztrátu jakékoliv úlevy na 100 vítězství. V této souvislosti doslova bije do očí srovnání s Německem. Tam je totiž tato hranice stejně jako v současné době u nás na 50 vítězstvích, přičemž tamní jezdecká špička odjezdí zhruba 2-3x tolik dostihů než ta česká. Navíc díky tomu, že u našich západních sousedů se často konají v jeden den dostihy na více závodištích, daleko častěji se dostanou do akce i méně úspěšní jezdci. Vždyť loni v Německu posbíralo přes sto dostihů na rovinách 36 jezdů, zatímco v Česku jich bylo jen čtrnáct. Počet let, kdy by tedy podle návrhu AČTJ u nás jezdil jezdec s úlevou, by tedy byla nesrovnatelně delší, přesněji zhruba pětinásobně.

Jestli má být argumentem AČTJ k tomu kroku pomoct mladým jezdcům, myslím si, že tento účinek by se nedostavil. Kupříkladu o šampionát letos bojující Petr Foret dosáhl stého vítězství až koncem září a do Top 10 šampionátu patřící (stejně jako zmiňovaní Mach a Laube) Jan Verner s Vendulou Korečkovou by stále jezdili s úlevou, přestože i bez ní patří mezi osmičku nejobsazovanějších jezdců. Jejich příklady ukazují, že v dostizích se stejně jako v jakémkoliv jiném oboru kvalita se prosadí i bez nějakého nepřiměřeného zvýhodňování.

Samozřejmě se najde i několik příkladů jezdců, kterým po překročení padesátky vítězství ubyly jezdecké příležitosti. Můj názor je ovšem takový, že pokud jezdec, který se vyšplhá nad 50 vítězství, není přes nevelký počet českých žokejů pro trenéry atraktivní, většinou to jednoduše znamená, že není dost dobrý. Pokud by se takový jezdci byli „nadosmrti“ zvýhodňováni úlevou, objevovali by se v sedlech častěji většinou právě na úkor začínajících žáků. Německý model je v tomto směru jednoznačný. Poměrně výrazně zvýhodňuje učedníky, ovšem pokud si za dobu svého učení nedokážou vypracovat dostatečné renomé, jsou zvýhodněni jen minimálně tak, aby namísto nich dostávali šance další generace.

Zcela zásadním problémem tohoto návrhu je fakt, že samotní jezdci se do procesu jeho schvalování takřka nezapojují. Počet zúčastněných jezdců na valné hromadě Asociace Českých Trenérů a Jezdců by se dal spočítat na prstech jedné ruky nešikovného dřevorubce a jejich pasivita je bohužel dlouhodobá. Podobné to totiž bylo s jejich účastí na valné hromadě i loni, kdy se projednávala pro jezdce velmi důležitá otázka jejich pojištění. O jejich pracovních podmínkách tedy rozhodují především početněji zastoupení trenéři, jejichž zájmy jsou logicky v mnoha ohledech odlišné. Podrobněji o této problematice ale třeba zase někdy jindy.