Ferdinand Minařík: Tři zahraniční zajímavost

Dostihy v ulicích

Představte si, že stojíte na Staroměstském náměstí. Cílová podkova je zavěšena na slavné radnici, a když kostlivec na orloji zacinká na zvon, z ochozu vyklánějící se  komentátor Jirka Zlámaný hlásí: „A koně už vybíhají z Pařížské ulice, jako první míjí sochu Jana Husa Prince Orpen, Mikesh a Nine Ou Four se ale nebezpečně přibližují….“

Asi pro většinu z nás těžko představitelná vize, v Británii se ale podobný projekt chystají rozjet hned dvě společnosti, přičemž se debatuje o poměrně blízké budoucnosti. Zatímco projekt City Racing si dokáže představit první podobnou událost v Londýně na podzim tohoto roku, konkurenční společnosti vidí zahájení spíš na jaře 2018. Do budoucna by se nemělo jednat o jediný dostih, ale o celou sérii v hlavních městech, kde by měli být k vidění špičkoví koně s nejlepšími žokeji v sedlech.

Nejvyšší britská dostihová autorita BHA už byla s tímto plánem srozuměna, její mluvčí ale varuje, že vše nemusí být tak jednoduché. Podle něj je třeba vyřešit ještě hodně věcí, jako logistiku, či „welfare“ účinkujících. Každopádně, rekce na tuto myšlenku jsou spíše pozitivní.

Mě to přijde též jako zajímavý nápad, je tu ale jedna věc, kterou si nějak nedokážu představit. V ulicích velkých měst se konají už třeba i atletické závody (hlavně sprinty), viděl jsem i tenisovou soutěž o nejrychlejší podání. Přece jen ale, položit pár set metrů tartanu na dlažbu mi přijde o dost jednodušší, než na ní zbudovat dostihovou dráhu. Jistě to není tak snadné, jako že se kilometr ulice posype pískem. A jak by asi měly vypadat „základy“ pro takovou dráhu si nedokážu představit. Ale určitě se nechám rád překvapit, jak celá idea dopadne.

Ženy jsou horší žokejové než muži

Pokud by v dnešní době napsal někdo článek s podobným titulkem, asi by si v následujících dnech pořádně užil. Není tomu tak dávno, co jsem četl reakce na dílo jistého básníka, jež je i ve školních čítankách. Obzvlášť zmiňovány byly pasáže, kde se praví, že: „dívky budou maminky“ a oproti tomu: „páni kluci“. Na tom nevidím nic obzvlášť závadného, básník byl ale pranýřován, že to není genderově vyvážené (či jak se to správně říká).

Oproti tomu francouzský Jockey Club zavedl pro ženy v sedle úlevu 2 kg, takže v podstatě otevřeně prohlásil, že ženy neumí na koni jezdit tak, jako muži. Je zajímavé, že v Británii byla tato novinka přijata i mezi jezdkyněmi, jako je Lizie Kelly nebo Hayley Turner, spíše negativně. Své úspěchy mezi muži si vydobyly i bez váhové úlevy, takže se jim ani moc nedivím.

Mě by spíš zajímalo, co francouzské autority k této myšlence vedlo, protože jen to, že chtějí pomoci ženám do sedel i v dostizích, mi jako argument nestačí. Jistě, že ženy nejsou vybaveny takovou silou, jako jejich protějšky. Jen o síle ale ježdění dostihů (nebo prostě na koních) není. Je to i o citu pro koně, o taktice, předvídavosti, tempu, a nevím čem ještě.

Co se mi ale na celém nápadu líbí nejméně, je to, že úlevy by měly pomáhat hlavně mladým, začínajícím jezdcům, aby se etablovali mezi zkušenější konkurenci. Jak k tomu tedy teď přijde nováček žokejského řemesla (a může to být i dívka), který má vyhraných nějakých 25 dostihů, když bude mít stejnou úlevu jako někdo, kdo jich má vyhráno stovky? Asi není těžké předpovídat, koho z této dvojice asi majitel zvolí do sedla svého koně raději…

Hurricane Fly má sochu, jak se vám líbí?

Bývá zvykem, že výjimeční sportovci mají svojí sochu. V dostihovém sportu jsou to samozřejmě hlavně koně, a je logické, že čím je jedinec slavnější a oblíbenější, tím se k ní veřejnost více vyjadřuje.

Mě se třeba velmi líbí socha Zenyatty, kde je zachycená „v padocku“, při svém typickém tanečním kroku. Špatná podle mě není ani ta, kterou má Kauto Star, i když ten mi přijde trochu svalnatější než ve skutečnosti. U nás není moc koní, kterým by se podobné pocty dostalo, ale třeba zvěčnění Orphee des Blins se myslím vydařilo. V Pardubicích máme i „lidskou“ sochu, když z tribuny ukazuje bičíkem směrem k Taxisu Josef Váňa. Poměrně realistické vypodobnění se „předloze“ údajně moc nelíbilo, návštěvníci pardubického závodiště se ale u této sochy rádi vyfotí. Každopádně platí, co člověk, to rozdílný názor.

Poměrně značnou diskuzi vyvolalo na ostrovech odhalení sochy vítěze 22 Graded dostihů, Hurricane Fly. Ten byl zvěčněn na závodišti Leopardstown, kde zůstal v deseti startech neporažen. Tam je zachycen, jak překonává proutěnou překážku, která celé dílo nese. Možná i kvůli tomu, aby „podstavec“ skvělého „Hurikána“ unesl, je ale už na první pohled dost velký.

Netrvalo dlouho, a na Twitteru se objevily komentáře jako: „To jsem nevěděl, že Hurricane Fly běžel Velkou národní…“. 

Rovněž tak prestižní Racing Post uveřejnil na toto téma článek, a s některými poznámkami nemůžu nesouhlasit. Autor upozorňuje na to, že legendární proutěnkář je zachycen nad překážkou tak, že se dá předpokládat spíš jeho pád, než boj o další velký triumf. Ani pohled na rozšířené nozdry a vypoulené oči se nedočkal pozitivní odezvy. „Vypadá spíš jak nezvladatelné zvíře, které shodilo žokeje, a teď se řítí za svobodou“, asi tak by se dalo volně přeložit ohodnocení Marka Scullyho z RP.

U uměleckých děl tomu ale bývá někdy tak, že až čas určí jejich správnou hodnotu. Mě tedy toto zvěčnění Hurikána příliš neoslovilo, zas si ale nemyslím, že by to byla ta nejhorší socha ve sportovní historii. V této kategorii asi těžko něco překoná to, co stojí v areálu tenisového turnaje Masters v Šanghaji. Asi i Andy Murray měl problém se poznat, a na vině nebude nejspíš terakotová výzbroj, jakou mu sochař oblékl…

(foto: Patrick Mc Cann a Getty Images)